Psal se rok 2007, když mě můj brácha tzv. Špáťa přivedl jako malou, vychrtlou a brejlatou „cácorku“ na florbalové utkání žen do Rokytnice v Orlických horách. V té době jsem zrovna „sekla“ s atletikou, která mě ukrutně nebavila a brácha dostal nápad, že by mě mohl přivést k jeho milovanému sportu. Řekla jsem si proč ne, bylo mi 12 a bylo mi celkem jedno, kam mě vezme. Ženský se mi dost líbily, byly teda všechny o dost starší než já, ale ta hra, kdy se honily za míčkem mi přišla celkem super, a tak to všechno začalo. 

V létě 2008 jsem místo letního tábora jela na svoje 1. florbalové soustředění a bylo to teda něco. Sdílet pokoj s Pájou Třískovou a dalšíma šílenýma babama byl jen začátek neuvěřitelně vtipného týdne. Po tom, co jsem zažila nejrůznější závody a přípravy na atletice jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit, ale opak byl pravdou. Od 2. dne jsme všechny chodily ze schodů pozadu a na záchodě bychom uvítaly důchodcovská madla. Od školky jsem poprvé zase každý den dávala „šlofík“ po obědě a usnula jsem na první dobrou. Soustředění pak následovalo asi dalších deset a pokaždé jsem byla úplně stejně „kantáre“. 

Po 1. soustředění jsem byla zapsána na soupisku a rozjela se série zápasů, turnajů, tréninků a nekonečné srandy. V roce 2009 jsem navštívila poprvé turnaj Nisa Open v Liberci, kde jsem poznala florbal zase z trošku jiného úhlu, než jsou pouze ligové zápasy a florbal mě vlastně začal naplňovat čím dál víc. Začala jsem víc trénovat, chodila jsem na tréninky s klukama a věnovala jsem se florbalu minimálně 4 - 5x týdně včetně lig. V sezóně 2010/2011 jsme si s holkama zahrály play-off 1. ligy juniorek na Chodově, což zpětně beru jako jednu z nejlepších zkušeností vzhledem k tomu, že většina kádru prošla českou „repre“. Následovaly turnaje jako je Prague Games nebo Czech Open, kde jsme nabraly opět další a další zkušenosti často i od zahraničních týmů. V létě roku 2012 jsem se zúčastnila reprezentačních výběrů v Jičíně, kam jsem nakonec bohužel musela odjet sama. Byl to velice náročný týden fyzicky i psychicky. Zpětně na to pohlížím jako na to nejvíc, co mi florbal vůbec dal, ale tam jsem opravdu trpěla, protože člověk zjistí, jak je najednou hrozně „nešikovne“j oproti všem těm „velkejm“ hráčkám. Byla to obrovská škola života, sice mě nakonec nikam nevybrali, ale i tak jsem vděčná za příležitost, kterou jen tak někdo nedostal. 

Na závěr chci poděkovat našim koučům Jirkovi a Renče, kteří nás vychovávali od píky a naučili mě, jak se ten klacek vůbec drží, a hlavně respekt k tomuhle nádhernému sportu a za to nejvíc děkuju a je mi ctí, že jsem už 13 let součástí tak láskyplného klubu jako je OT.

by Dita Špatenková